Následuj svojí cestu.
Tato příležitost pracovat jako guide/průvodce mi dala možnost poznat více sama sebe a uvědomit si spoustu nových poznatků.
Tato příležitost ke mně přišla neplánovaně. Už jen to, že to nebylo plánované, má své kouzlo. Protože v našem životě se snažíme úplně všechno plánovat a jet podle našich nějakých představ. Ale někdy se můžeme zklamat a dostat do situace, kdy se ty plány bortí. Toto období mě naučilo, že někdy je dobré se odevzdat a nechat věci plynout a hlavně se dívat kolem sebe. V ten moment se totiž otevřou nové dveře, do kterých právě může vstoupit to něco, co jsme si vždycky přáli, anebo nás to alespoň navede na naši cestu, po které máme jít.
Vše se odehrálo během jednoho týdne. Poslechnout srdce, odhodit pochybnosti, odeslat emaily, zvládnout pohovor, sbalit kufr a přistání na Islandu. V ten moment jsem absolutně nechápala, jak se to vlastně všechno tak odehrálo bez žádných problémů a vlastně skoro o nic jsem se nemusela snažit. Já se jen odevzdala.
Když jsem dorazila do stáje a strávila tam první tři týdny, zjistila jsem, že jsem v správný čas na správném místě. Cítila jsem silnou vděčnost a radost z toho, že jsem nešla proti své duši.
Pracovat v teplíčku? Ne děkuji.
Místo toho abych seděla osm hodin v kanceláři u počítače a dělala práci, kterou jsem vystudovala (grafické práce), řekla jsem si, že vyzkouším spíše sedět 4 hodiny denně v sedle a trávit čas venku s koňmi a lidmi z různých koutů světa a to v jakémkoli počasí. A to, i když byly sněhové bouře (27m/s), padaly kroupy, nebo když koně plavaly ve sněhu.
Právě v těchto nelehkých podmínkách, kdy pomalinku sklouzáváte ze sedla kvůli větru nebo zažíváte peeling nejen obličeje, ale očí při sněhové bouři, jsem docela vzpomínala na svůj vystudovaný obor a na to teplo u počítače s čajíkem nebo kávičkou. Říkala jsem si, „Sakra co já tady vlastně dělám? Za co se trestám?“ Pak ale hned přišel ten teplý příjemný pocit u srdce, který hladil a říkal, „To bys pak ale nebyla TY, kdybys tu nebyla.“