the end of the world
Gamvik
Tolik krásných momentů z malé nejsevernější vesničky Norska, na úplném konci světa. Celá vesnička mi připadala jako jedna velká rodina. Každý každého zdravil a místní vítali každého nového cizince. Za celé tři měsíce jsme zde zažili dost krutou zimu, silné vichřice, polární záři, přechod ze zimy do jara a také polární dny, na které nikdy nezapomenu.
Když venku byla vichřice, moře se rozvlnilo. Tyhle záběry miluji. A dokonce sem tam někdy vykoukl z moře i tuleň.
Na tento moment nikdy nezapomenu. Protože to bylo poprvé, jak jsem na živo potkala volně žijícího soba. Zrovna jsme se vydali na procházku k majáku. Tehdy jsem netušila, že později se jich ukáže víc. Třeba i celé stádo šedesáti sobů. Všichni na jednom místě.
Sobi mě bavili ze všeho nejvíc. Bavilo mě je jen tak pozorovat jak se pasou. A fotit je? Tak to bylo něco pro mě! Ze začátku se moc nedařilo, jelikož jsem nevěděla jak správně se k nim přiblížit na malou vzdálenost, protože pořád utíkali. Postupně jsem na to přicházela, až ke konci se mi podařilo se k nim přiblížit opravdu blízko. Byl to zrovna moment, kdy leželi a já je pozorovala fakt pár metrů od nich, takže jsem slyšela jejich dech. Tohle bylo moje velké přání a splnilo se přesně den před odjezdem.
Další úžasná chvilka, kterou jsem se soby zažila, byla taková. Seděla jsem tak v trávě a pozorovala, jak se pase asi dvacet sobů. Co chvíli jsem se o pár metrů přiblížila směrem k nim. Dělala jsem to co nejvíc nenápadně, klidně a potichu. Když jsem byla od nich tak dvacet metrů, jeden ze sobů vyvolal paniku. Všichni začali utíkat na jednu stranu a já nevěděla proč, tak jsem zůstala jen nehybně sedět. Pak se všichni zastavili s výrazy, jako kdyby se sami sebe ptali: Proč utíkáme? Byl chvíli klid a z ničeho nic se rozestavili do půlkruhu. Byli postaveni docela pěkně v řadě. Jenomže celá ta řada, celý ten půlkruh se začal ke mě přibližovat. V ten moment šlo ke mně asi patnáct sobů a všichni zírali jen na mě. Měla jsem pocit, jakoby se domlouvali a říkali si: Hele běž to občíhnout! Néé já ne, běž tam ty. Jeden ze sobů tu odvahu měl. Krok po kroku se ke mně přibližoval a natahoval krk, aby mě mohl očichat. Já seděla úplně nehybně a čekala, co se stane. Zbývaly tak čtyři kroky, abych mohla na něj dosáhnout, ale znovu někdo vyvolal paniku a všichni sobi opět začali utíkat pryč. Každopádně to byl tak krásný přítomný moment, na který nikdy nezapomenu.
Taky co bylo krásné pozorovat, ale to už jen z velké dálky. Mláďata. Ale tolik! ♥
Další nádherné volně žijící zvíře. Taková liška se nikdy jen tak na krátkou vzdálenost nepřiblíží. Ale k nám se přiblížila, a to z toho důvodu, že jsme měli v zásobě dost chutných a čerstvých ryb přímo od námořníků. Všechny kousky jsme obětovali pro tento jedinečný moment.
Zde nenápadně začínaly polární dny. Tahle fotka nahoře a tyhle fotky dole doopravdy vzniky okolo půlnoci. Od 22:00 – 03:00 hodin. Ještě než takové dny začaly, netušila jsem vůbec, jak ty noci budou vypadat. Nedokázala jsem si to představit. Pak ty noci nastaly a my jsme začali na okna věšet všechno, co se dalo. Deky, ručníky a dokonce i pytel do odpadkového koše. Protože jen závěsy nestačily. Ale ty noci byly pro mě nádherný. Nedokážu popsat jaké to doopravdy je. Víte, že je noc, ale prostě svítí slunce. Ty procházky po nocích jsem si užívala. Sedět v noci u moře a pozorovat jak se to sluníčko posunuje. Nepopsatelné momenty. Nikdy na ně nezapomenu a fotky mi je budou navždy připomínat.
Sice jsme měli bydlení úplně na konci vesnice hned u moře, ale i tak jsme měli na dosah spoustu krásných míst.
No a samozřejmě jsem musela zde nafotit i místní pejsky.
